Vzpomínky pamětníků
Vzpomínka na minulost
Začátek měsíce května roku 1945 byl v mašem městečku hektický. V každé ulici hlídkovala dvojice německých vojáků, taktéž před radnicí stál na schodech voják s nasazenou přilbou a s puškou připravenou k výstřelu. Občané postávali v hloučcích na náměstí, téměř nikdo nepracoval. Ronovem projížděli civilní uprchlíci na povozech taženými koňmi a skupinky německých vojáků. Konec války byl zřejmí.
Hlavní síla ustupujících Němců začala projíždět 5.května.Trvalo to nepřetržitě 3 dny a 2 noci - bloudili, neboť naši dědové a otcové otočili nebo odstranili směrové tabule - docházel jim benzín. Tehdy bylo velké vedro, vojáci byli silně zaprášeni. Na polích a cestách stálo mnoho automobilů, pásových vozidel a transportérů. Všude velké množství zbraní, munice, granátů, přileb, zbytků uniforem a toren, odznaků a vyznamenání. Němci je odhazovali, strhávali hodnostní označení, přes šasy automobilů lámali pažby pušek a utíkali dostat se do zajetí k američanům. Z Rusů měli panický strach.
My kluci jsme vše pozorně pozorovali a přes odpor rodičů snadno získávali zbraně, střelivo, odznaky a vyznamenání. Prolézali jsme auta a zajišťovali jejich obsah. U "Porážky" - místních jatek, byl náklaďák plný tabáku a cigaret, silně nedostatkového a vzácného zboží, které bylo místními brzy rozebráno. Zakouřili jsme si a bylo nám z toho špatně. Před domem Divišových stál automobil plný kožichů, které byly též brzo rozebrány. V "Průhoně" auta plná potravin a v "Kopcích" auta plná nářadí, které si lidé odnášeli.
V krátké době jsem vlastnil armádní pistoli ráže 9 mm, "Kloubovku" stejné ráže, rychlopalnou pušku, krabičky rozbušek, nábojů a velké množství signálních nábojů, které jsme každý večer s Josífkem Urbanovým a Karlem Merclovým vystřelovali z hráze "Nového rybníka". Obloha byla vždy ozářena barevnými světly těchto nábojů. Stříleli i obyvatelé okolních obcí a pravidelně i z hradu Lichnice. Tu signální pistoli, kterých mnoho nebylo, jsme pracně sháněli. Vylovili jsme ji až z Doubravky, pod mostem, ze kterého do ní naházeli němci velké množství zbraní a munice, když po něm přejížděli.
Sbírali jsme vyznamenání a zastříleli jsme si. Naše tehdejší zábava byla riskantní, což jsme si neuvědomovali. Stalo se to, s čímž jsme nepočítali. Když jsem s Josífkem Urbanovým zase odpaloval roznětky prázdných nábojnic, u "Porážky" u Lovětínského potoka, jedna nábojnice se mu roztrhla, zranila mu ruce a nohy nad koleny.Náhodou byl poblíž pan Minařík s dcerou, rychle jej odvedl k MUDr. Šeredovi a ten jej po ošetření dopravil do čáslavské nemocnice. Josífek vše bez úhony přežil.
My, tehdy kluci školu povinní, jsme prožili mnoho neopakovatelných událostí a příběhů. Dnes si uvědomuji, jaká to byla vyjimečná situace - jak byla však nebezpečná. V těchto dnech byla absolutní svoboda, nikdo nic nenařizoval, nazakazoval ani nekontroloval. Když jsme v září nastoupili po roční přestávce do školy, sešli jsme se třídě všichni, kromě Pepíka Samkovýho ze Starýho Dvora, kterému explodoval v rukou granát a on zahynul.
Ing. Josef Kloboučník
